Tajemnou krustu zkoumala u medvědů i v Himálaji

Když šla Klára Řeháková na Špicberkách bádat do terénu, brala si s sebou pušku. Potřebovala ji na medvěda, kterého mohla venku potkat.

 

Za tři roky, po něž na norské souostroví v Severním ledovém oceánu jezdila, viděla ledního medvěda jenom jednou. „Byl daleko a vůbec o mě neměl zájem. Ale na Špicberkách platí povinnost mít v přírodě pušku, protože občas medvědi na člověka zaútočí,“ vysvětluje.
Kromě Špicberků při své vědecké práci jezdí také do vysokohorské oblasti Ladak v Himálaji, na pomezí Číny, Indie a Pákistánu. Ale její výzkum původně začal jinde – v pouštních výcvikových prostorech americké armády.

Poušť není jen pro velbloudy

Poušť nejsou jen písečné duny s velbloudem v pozadí. Většina pouští – čili suchých oblastí – je převážně kamenitá s trochou rostlin. Na povrchu mohou kamenité i písčité pouště mít až tři centimetry vysokou vrstvu, které se říká biologická krusta.
„Tvoří ji bakterie, mikroskopické houby, zelené řasy a sinice. Každá složka má jinou úlohu, například sinice vytvářejí sliz. Tedy jakési lepidlo, díky němuž krusta pomáhá zadržovat v půdě tu trochu vody, co naprší. Umožní semínkům rostlin se v ní uchytit a vyklíčit. Spojováním půdních částeček se snižuje prašnost,“ popisuje doktorka Řeháková.


K výzkumu krust se dostala v roce 2000 jako posluchačka doktorského studia Biologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a pracovnice Botanického ústavu Akademie věd v Třeboni. Její školitel se na jedné konferenci dozvěděl, že Univerzita Johna Carrolla v Clevelandu v USA spolupracuje s americkou armádou na výzkumu půd na cvičištích v pouštích a polopouštích. Doporučil Kláru, že by se na výzkumu mohla také podílet.
„Odjela jsem do Spojených států, využívala jsem univerzitní laboratoře a jezdila do terénu,“ vzpomíná. „Když vojáci hledali prostory pro cvičiště, platila představa, že na poušti se nedá nic zkazit. Ale pak začali mít problémy.“
Tanky a transportéry poničily přirozenou krustu, pouště se staly prašnějšími a nestabilnějšími. Některá vojenská letadla na běžném povrchu nejdřív dokázala přistát, ale když prolomila krustu, bořila se do písku. Pilotům se špatně přistávalo i kvůli prachu.
Klára Řeháková poprvé bezprostředně pozorovala význam krusty pro přírodu i pro lidi. „Ukázalo se, že na přistávacích plochách je nejlepší, když vojáci povrch zpevňují umělými lepidly ve spreji. Ale v přírodě je nutné dát krustě prostor, aby se obnovila,“ říká.
Univerzita si pak patentovala způsob, jak sinice z pouští Utahu a Arizony navázat na jílové částice a v podobě pelet je vracet na narušená místa. Přirozená obnova biologické krusty však trvá až dvacet let. Ukázalo se také, že je nutné aspoň část pouští zachovat jako národní parky s omezeným pohybem lidí a domácích zvířat, aby se krusta zachovala a odtud se šířila do okolí.

Výzkum ve výšce pěti kilometrů

Klára získala doktorát, dál pracovala v Botanickém ústavu v Třeboni a jezdila na Špicberky zkoumat sinice. A pak se začala vydávat do zmíněné himálajské oblasti Ladak. „Tam je nenarušená náhorní plošina v nadmořské výšce 5000 metrů a výš, takže se krusty mohly nádherně vyvinout. Ale nikdo je tu nestudoval, protože to jsou obtížně dostupná místa,“ popisuje. „Jezdím tam s kolegy, kteří zkoumají vyšší rostliny, a zjišťujeme, jak se s krustou vzájemně ovlivňují.“
Je to docela sportovní záležitost. Výzkumníci letí do správního střediska Leh, odtud jedou taxíkem k jezeru Tso Moriri ve výšce 4500 metrů a pak už musí pěšky s batohem na zádech. „Takhle vysoko se dýchá těžko,“ připouští doktorka Řeháková. „Před výzkumem musí proběhnout aklimatizace na nějakém treku.“
Teď se doktorka Řeháková s kolegy soustřeďuje na otázku: jaký mají krusty vliv na koloběh uhlíku? „Krusta je složitý ekosystém. Sinice a rostliny v ní pohlcují oxid uhličitý ze vzduchu a vytvářejí kyslík. Ale tamní bakterie naopak organismy v okolí rozkládají a oxid uhličitý zase do atmosféry uvolňují,“ popisuje. Právě na náhorní plošině vědci měří, jestli neporušené krusty oxid uhličitý více pohlcují, nebo ho více uvolňují do ovzduší. Je to důležitá znalost, oxid uhličitý totiž pod sebou v atmosféře zadržuje teplo a přispívá ke globálnímu oteplování.

Co vysvětlit sousedům


Doktorka Řeháková bydlí ve vesnici Zvíkov a někdy musí sousedům vysvětlovat, proč se vydává do divočiny. „Vysvětluji, že jedna třetina povrchu Země je pokryta pouštními a polopouštními oblastmi, které obývá miliarda lidí. Po narušení biologických krust mají větší problémy s erozí a vysycháním krajiny, zvyšuje se prašnost a s ní i četnost písečných bouří. U lidí přibývá alergií na prach. Pokud by tam byla vyvinutá krusta, nabral by vítr méně písku,“ líčí.
„U nás zase máme třeba v severozápadních Čechách výsypky po povrchové těžbě uhlí a úložiště popílku z tepelných elektráren. Pokud díky studiu krust dokážeme jednou na taková místa rychle vysadit vhodné organismy, které je zpevní, zlepšíme životní prostředí i tady,“ dodává.
Za svůj výzkum dostala letos Klára Řeháková české ocenění L'Oréal-UNESCO určené pro ženy, které dosahují špičkových úspěchů ve vědě.

RNDr. Klára Řeháková, Ph.D.
Vystudovala Biologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, působila také na Univerzitě Johna Carrolla v Clevelandu v USA. Pracuje v Botanickém ústavu Akademie věd v Třeboni a v Hydrobiologickém ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích; zabývá se zejména ekologií sinic. Své výzkumy prováděla mimo jiné v pouštních oblastech USA, na Špicberkách, v Himálaji, ale i na Slapech nedaleko Prahy a v jihočeských rybnících.

Biologické centrum AV ČR, v. v. i.

Sdružuje pět původně samostatných vědeckých pracovišť (Entomologický ústav, Hydrobiologický ústav, Parazitologický ústav, Ústav molekulární biologie rostlin a Ústav půdní biologie) a Středisko služeb). Zaměřuje se na výzkum v biologických a biologicko-ekologických oborech, zejména v entomologii, hydrobiologii, molekulární biologii rostlin, parazitologii a půdní biologii. Hlavním cílem je získávat, zpracovávat a rozšiřovat poznatky o volně žijících i parazitických organismech, jejich vzájemných vztazích i jejich vlivu na ekosystémy a další organismy včetně člověka, a to na úrovni molekul, buněk, organismů i ekosystémů. Získané poznatky přispívají k lepšímu pochopení biologických jevů v přírodě a mají dopad na zemědělství, lesnictví, rybářství, lidské zdraví, veterinární medicínu a další oblasti života.

 

 

 

Doktorka Řeháková při výzkumu v Himálaji
Foto: Martin Macek, Botanický ústav AV ČR

 

Vědci ve velehorách. Klára Řeháková zcela vlevo v červené bundě.
Foto: Martin Macek, Botanický ústav AV ČR

 

Poušť nemusí být jenom písek, může to být také převážně kamenitá suchá oblast jen s trochou rostlin, jako v Himálaji.
Foto: Martin Macek, Botanický ústav AV ČR

 

10. 11. 2016